Ztrácíš se z mojí paměti...

 V posledních pár dnech se toho hodně změnilo, jak ve věcech psychiky, tak ve světě, ve kterém jsem (minimálně dva měsíce) žila. Jo, většina z nás teď řeší klasický problém -náctiletých a nejen jich - skončilo slastné období plné nicnedělání, flákání se, koupání, sledování seriálů, prostě všeho, co považujeme za zábavné a místo toho musíme v šest ráno vstávat a vydat se do budovy, kde nás mnohdy vyčerpají tak, že už nemáme sílu na nic jiného, než na spánek. No, school no... 
Možná, že je vám známé, že dívky a chlapci s anorexií, jsou puntičkářští, dochvilní, přesní a celkově jsou to perfekcionisté, což se do jisté míry týká i mě. Když jsem ještě chodila na základku, tak jsem bývala nejlepší z celé třídy, vyhrávala jsem soutěže, olympiády, měla jsem perfektní Scio testy, všemožné psychologické posudky, celkově jsem na tom byla velmi dobře. Jenže pak přišla anorexie a spolu s ní mě rodiče nacpali na víceletý gympl, kde se můj prospěch zhoršil na nejvyšší možnou míru. Ne, nepropadla jsem hned v primě, to fakt ne. :D Ale z jedničkářky se stala trojkařka a později jsem to dotáhla i na těch pár čtyřek, což je právě to, co mě trápí. Najednou nejen že nemám perfektní výsledky, já nemám pod kontrolou ani svou hmotnost, celý můj život se mi vymyká kontrole a nic není tak, jak bych chtěla. Tedy skoro nic...
Celkově jsem dost nerada, že začala škola, přestože mě doma netrestají za známky, naopak mě podporují a věří mi, nicméně každého člověka umí nejvíc potrestat jen on sám a tak ačkoliv jsou doma v pohodě, mě to prostě hrozně mrzí a vím, že i když se budu učit jako šílená (což jsem dřív dělala), tak nedosáhnu na lepší výsledky. Je to trýznivé, když nemám co kontrolovat a v mém životě už není nějaká perfektní, tak jako jsem byla zvyklá. Nemám už co ovládat, i když bych si to přála, ať chci nebo ne, jsem nucena setrvat v takovéhle pozici a jediné, co mi zbývá, je pravděpodobně smířit se s tím...

A co že se to ztrácí z mé paměti, jak stojí v nadpise? Jak jsem už psala, byla jsem nedávno u psychiatričky, kde to dopadlo velmi dobře a snížila mi léky. Jenže to mělo za následek to, že jsem jednak nehorázně ospalá, jdu spát večer v půl deváté, vstávám po sedmé hodině, ale to mi nestačí a tak se celým dnem ploužím jak oživlá mrtvola, která místo žraní mozků touží po jakékoliv rovné ploše, kde by na chvíli mohla zavřít oči a spát. Vážně, za spánek, nebo alespoň za pocit neunavenosti, bych teď dala nevím co. Ještě, že někdo inteligentní vymyslel Colu light. S mou unaveností souvisí i to, že jsem teď poslední týden naštvaná na celý svět, jsem smutná, nic se mi nechce a především mám pocit, jako by se touha bojovat s anorexií vytratila někam do neznáma a mně se už zase z jednoho knackebrotu navíc chce brečet. Nějak nejsem schopná se snažit dělat něco pro své uzdravení, i když jsem vinou zažívacích problémů spadla na nižší váhu, než je má hraniční. Ale vím, že nesmím být tolik depresivní a proto se snažím nacházet si i malé radosti v životě. Sice byl tohle blog částečně založený na sdílení receptů, tipů o zdravém jídle a podobně, ale řekla bych, že i tohle se sem hodí, psi patří do zdravého životního stylu, ne? :D Níže jsem přiložila fotky mého miláčka, je to čtyřletá fenka bernského salašnického psa Ejmi, které je to nejkouzelnější stvoření se čtyřmi packami na světě. No řekněte, kdo by jí nemohl milovat na první pohled? :)

                                                                     Tady už jí byly dva roky :)

                                                            No, uznávám, tady vypadá jako... :D

                                                              Mrňavá, ještě v chovatelské stanici. :)