Můj boj

Dlouho jsem váhala nad tím, jestli mám tenhle článek vůbec psát, přeci jenom jsou v něm dost osobní věci, věci o kterých se špatně mluví, za které se stydím a snažím se je skrývat před lidmi, kteří mě znají. Nicméně po delším uvažování jsem se rozhodla, že bych ho na úvod měla napsat, jelikož bez něj by na této stránce chyběla dost podstatná část a některé věci by nebyly chápány správně. A konec konců, nikdo mě tu (snad) nezná osobně a proto si říkám, že menší vyprávění nebude na škodu, navíc se člověk někdy potřebuje nezávazně vymluvit a ta chvíle teď u mě nastala. K tomu se to pro mě dá pojmout jako začátek nové cesty, kterou bych chtěla odstartovat tím, že zrekapituluji svých posledních pět let. :)

Těžko se o tom mluví, nicméně po několika dlouhých letech jsem byla ochotná si přiznat, že trpím mentální anorexií. O co se jedná v dnešní době ví snad každý, naštěstí ale ne všichni poznají ten pohled druhé strany, kdy o ní nejen slýchá, on v realitě, kde panuje neustálé vážení, nesmyslné počítání kalorií, odměřování mini porcí a cvičení do úmoru, žije a mnohdy si ani neuvědomí, že má nějaký problém. Přesně taková jsem byla i já, myslela jsem si, že padání vlasů, lámání nehtů, promodralé rty, neustálá zima a především fakt, že jsem za den snědla jednu malou papriku, je vlastně úplně v pořádku a že lidé kolem mě jen odrazují od toho být štíhlá. Ale to, že jsem všude měla vylezlé kosti, jsem ovšem neviděla. A takových slečen (a chlapců) je bohužel čím dál víc...
Já, stejně jako většina ostatních nemocných děvčat, jsem nebyla spokojená se svou postavou, ačkoliv byla naprosto normální, to jen mé perfektcionistické oči viděly neexistující tukové vrstvy, přestože jsem neměla nadváhu. Byla jsem člověkem vytrvalým a tak touha po štíhlé postavě nezůstala moc dlouho jen v hlavě a já jsem ze dne na den přestala jíst a začala jsem velmi cvičit. To celé se odehrávalo o letních prázdninách, bylo mi čerstvě jedenáct let a měla jsem nastoupit na víceletý gympl. Zprvu si doma nikdo nevšiml jakékoliv změny, to až po několika týdnech, kdy jsem výrazně zhubla, cvičila osm hodin denně, stala se podrážděnou, plačtivou a výbušnou a především maminka začala nacházet po pokoji schované rohlíky či jiné zbytky jídla, se mě rodina snažila stáhnout zpátky na ten "zdravý břeh". Ale to už jsem si nenechala vzít svůj sen být štíhlá. Když jsem nastoupila na novou školu, vážila jsem při 155 centimetrech 30 kilo, takže jsem za dva měsíce zhubla kolem deseti kilogramů. Těšila jsem se, že nebudu muset schovávat složitě oběd, svačinu a snídat jsem přeci nemohla, to jsem nestíhala, takže jsem jedla ještě méně, někdy jsem několik dnů nevzala nic do pusy a začala jsem se bát i pití, protože jsem paranoidně předpokládala, že mi do vody rodina sype cukr. Vyústilo to v to, že jsem v polovině října ve škole zkolabovala a byla jsem odvezena do nemocnice s 28 kilogramy. Napojili mě tam na kapačky, které jsem si je v hrůze z toho, že mi dávají glukózu, vytrhala. Celé dva týdny, co jsem tam ležela, jsem se najedla asi třikrát, jinak jsem všechno jídlo splachovala do záchodu, takže jsem po dohodě s psychiatrem byla převezena na psychiatrickou kliniku v Motole. První dva týdny tam byly hrozné, zvracela jsem z obrovských porcí jídla několikrát denně, z pomyšlení na omáčky, knedlíky a mléko mi bylo špatně, naštěstí tam ale byly skvělé holky, které se navzájem v přibírání podporovaly a tak jsem na pro mě naprosto nečekaném místě našla kamarádky, které mi pomohly víc, než kdokoliv jiný v té době. Z Motola jsem odcházela ta tři měsíce s patnácti kily navrch, ale ne zdravá.

A teď? Jídlo mě pronásledovalo v myšlenkách celých pět let a ačkoliv jsem jedla, v duši jsem stále toužila po hubeném těle, jídlo často schovávala, podváděla jsem rodiče, lhala o tom, kolik jsem toho snědla, celkově jsem se z toho nikdy nedostala. Ale rozhodla jsem se to v posledním roce změnit a ačkoliv to není jednoduchá cesta, vydala jsem se na ní a už nechci být vychrtlá a utrápená, chci být jenom zdravá, být opět šťastná, s chutí se najíst a neřešit neustále jen kalorie, co smím a co zase ne. Doufám, že se mi jednoho dne povede porazit anorexii a já budu zase s radostí zdravě jíst, ne proto abych byla hubená, ale proto, že to tak chci, tak to cítím a vím, že je to to nejlepší, co pro sebe můžu udělat. :)